Po téměř dvanáctihodinovém letu jsem vystoupila z letadla v Shanghaji s tajnou představou, že mě čeká země plná kontrastů mezi tradicí a moderním světem. To se potvrdilo. Jen v trochu jiném poměru, než jsem očekávala, to musím přiznat na rovinu. Cestovala jsem intenzivně po Asii, ale už je to pěkných pár let, a od té doby se svět dost změnil. Naivně jsem si představovala tradiční „chaloupky“ s čínskými mudrci v tradičních hávech, ale místo toho mě uvítal hyper moderní svět. Možná to byl trochu šok, který jsem musela nechat uležet, abych o něm mohla i psát.
První překvapení: všechno je veliké
Po téměř 12 hodinách v letadle, kde se mi podařilo i spát, člověk vystoupí v obrovské příletové hale Šanghajského letiště. Na štěstí je to letiště mezinárodní, takže vedle čínských znaků je vše označené i v angličtině, celníci trochu mluví i anglicky, ale to bylo tak poslední místo, kde jsem svou angličtinu uplatnila. Po kontrole všech potřebných dokumentů, ano – Česká republika má stále vízovou povinnost, takže těch razítek, které musíte mít před cestou, je prostě víc, vystoupíte před halu a rozhlížíte se. Jenže ten výhled nebyl kdovíjaký, hory betonu a šedá obloha – vítej.
Na stáž jsem jela organizovaně, takže jsem praktické věci, jako je doprava z letiště, nemusela řešit, proto na celou skupinu před letištěm čekal autobus s vodou a místním alkoholem Jing Jiu na přivítanou. Je to něco jako naše Becherovka, prostě spousta čínských bylin naložených v alkoholu. Co si budeme povídat, je to výrazné a člověka to po tak dlouhém letu nakopne.
Pak už nás čekala jen cca 180km cesta směr HangZhou. Člověk má však pocit, že celou dobu jede nekončícím městem, všude mrakodrapy a továrny, ve městě i mimo město.
Hotovost? Skoro zbytečnost
Největší kulturní šok přišel velmi rychle. V Evropě si člověk většinou vystačí s platební kartou. V Číně jsem zjistila, že ani tu vlastně nepotřebujete, ale…. vše se platí mobilem. Do mobilu si musíte stáhnout jednu z aplikací, aktuálně spolehlivější byla Alipay. Do té nahrajete svou platební kartu a pak už všude jen „pípáte“. Vypadá to jednoduše, ale tomu, aby vše fungovalo, předchází několikahodinový boj. Na štěstí jsme měli k dispozici místní dámy, které nám rozdaly SIM karty s čínským číslem, aktivovaly je a další místní dobrodinci nám pomohli rozchodit samotnou aplikaci. Evropskou platební kartu pak už nepotřebujete, tedy pokud ji si nepotřebujete vybrat hotovost z bankomatu. A dokonce se nám podařilo nastavit angličtinu v Alipay jako výchozí jazyk. Ne, není to samozřejmost a věřte, že k běžnému životu potřebujete, aby byla aplikace v angličtině, protože se bez ní nehnete – nekoupíte vodu, nezaplatíte za autobus… Ale jak se zjistilo, místní rádi berou i hotovost, ale není radno se na to spoléhat.
I rámci superaplikace Alipay máte celý svůj svět, nástroje na nákupy, platby, kulturu, čínské sociální sítě, ale také to znamená, že svého elektronického miláčka musíte udržovat v bdělém stavu, protože jinak se vám zbortí celý svět. A tak na každém kroku, v každé samoobsluze či bistru uvidíte podobné mašinky, kde si za drobný poplatek můžete půjčit nabitou powerbanku i s kabely…a až ji přestanete potřebovat, zase ji na jiném místě vrátíte. Prostě být online znamená mít dostatek šťávy v mobilu 24/7 a to je třeba obchodně využít.
QR kódy úplně všude
Pokud bych měla vybrat symbol dnešní Číny, nebyla by to pagoda ani drak. Byl by to QR kód. Najdete ho doslova všude a je to klíč k vašemu dennímu životu.
Na stole v restauraci, na jízdním kole, na reklamě, na automatech, v muzeích i v nemocnicích. V Evropě QR kódy používáme spíše doplňkově. V Číně jsou základním nástrojem komunikace mezi člověkem a vším. Naskenujete kód a objednáte si jídlo. Jiný kód otevře informace o službě. Další umožní zaplatit nebo získat vstupenku. Nejdříve to byl pro mě šok, toho digitálního světa bylo prostě moc, pak přišla fáze „zvykneš si“ a po několika týdnech fáze „stačilo“. Nejsem člověk, který vyhledává sci-fi, tady na sci-fi nekoukáte ve filmu, tady ho žijete.
Spojení do ČR
Když mluvím o několikahodinovém boji rozchodit telefon, mluvím o tom druhém, co si přivezete právě pro tyto potřeby, což je doporučeno. Pak si samozřejmě dovezete ten svůj český, jenže ten v Číně nefunguje. Tedy nefungují komunikační platformy, na které je člověk zvyklý, jako je whatsapp, signal či pro někoho důležité sociální sítě, ale ani české online noviny atd. A vzhledem k tomu, že volání do ČR je krapet předražené, jednou z prvních věcí, které musíte ještě před cestou doma vyřešit, je věc, která se skrývá za podivnou zkratkou VPN. A pokud ji neznáte, tady pochopíte její význam. Je to vlastně „digitální tunel“ do světa. V praxi to znamená, že si na svůj český telefon musíte nahrát VPN klienta, toho si necháte zapnutý a bezpečně se pak díky němu propojíte do našeho světa. A pak si klidně zvesela telefonovat s rodinou a přáteli…samozřejmě si ještě musíte vyřešit koupi dostatečného množství dat platných pro Čínu, aby se vám ta cesta neprodražila. Takže na českém telefonu komunikujete s domovem, ten čínský potřebujete pro fungování v Číně. Ano, můžete si všechno čínské nainstalovat do svého českého telefonu, ale to jsem udělat nechtěla a byla jsem za toto rozhodnutí ráda. Totiž zapnutou VPN potřebujete pro komunikaci s domovem, ale to vám pak zase nefunguje nic v Číně…prostě oddělit tyto dva světy bylo rozumné. Nakonec se mi podařilo slušně rozchodit veškeré aplikace na obou telefonech a fungovat v Číně i být ve spojení s domovem, ale řeknu vám, pro někoho, kdo digitálním produktům úplně nerozumí, může být takový zážitek celkem hororový.
Roboti jako součást běžného života
U nás se díváme na roboty jako na hračky, případně jako pomocníky ve výrobě. V Číně je to běžná součást života. Bydleli jsme takovém běžném hotelu, nic extra, i tak byl na recepci zaparkovaný robot. V Číně totiž lidé už moc nechodí nakupovat, jídlo i oblečení jim vozí kurýři, a to včetně hotelu. Jenže hotelovému personálu se s balíčky nechce chodit na pokoj a ani je skladovat na recepci, a přesně tuto roznáškovou službu plní hotelový robot. Dostane balíček, obsluha řekne, do jakého pokoje má vše doručit, poslušně nastoupí do výtahu (pěkně doprostřed, takže lidé ho musí obejít) a vystoupí ve zvoleném patře (ne, tlačítka nemačká, výtah je s robotem spárovaný). Pak projde chodbou a dorazí až k pokoji, kde se rozezní zvonek. Ne, robot nemá ruce, vše je spárované, takže zvonek zazvoní sám, automaticky. Klient si vyzvedne balíček a může začít proces radování se z nového dárku nebo konzumace jídla.
Čína, kterou si mnozí neumíme představit
Když jsem odjížděla, očekávala jsem setkání s historií. To jsem našla. Zároveň jsem ale objevila zemi, která je v mnoha oblastech technologicky mimořádně vyspělá a která dokázala digitální technologie začlenit do každodenního života způsobem, který v Evropě zatím příliš neznáme. Neříkám, že je vše lepší nebo horší. Je to prostě jiné.
U nás například vstoupíte do restaurace, přijde číšník a pomůže vám vybrat jídlo. V Číně přijdete do restaurace a obsluha často vůbec nepřijde, vy si naskenujete zmiňovaný QR kód na stole, samozřejmě prostřednictvím aplikace Alipay, a otevře se vám nabídka. Někdy překladač zafunguje a vy víte, co si objednáváte, jindy jen odhadujete z obrázků, ale to je život.
A právě toto „jiné“ bylo jedním z největších poznání celé cesty. Takže na otázku, kterou jsem po návratu dostávala „jak se ti v Číně líbilo“ jsem vlastně neuměla odpovědět. Spousta věcí byla jiná, na mě moc digitální, ale snažila jsem se vše vnímat jako kulturní odlišnost. Někde v hlavě by si člověk třeba začal stěžovat že „toto a tamto“, ale to prostě nejde, je třeba si udělat nadhled a brát vše jako zážitek. A slovo „jiné“ asi nejvíc vystihuje moje pocity z cesty. A ty pocity sbírám postupně jako střípky a dávám si je dohromady do skládačky. Zpětně jsem si uvědomila, jak velký přínos tato cesta pro mě měla, jak lidsky, tak profesně, ale těžko se o tom mluví, jsou to spíš osobní zážitky z cest, které člověka obohatí.
I přesto, že toho digitálního světa na mě bylo až příliš, tak nyní, s odstupem času, vím, že se budu chtít vrátit. A určitě zase vyrazím bez očekávání, protože pak člověk nemůže být zklamaný.
Další dojmy z cesty zase v některém z mých článků, které chystám.